Ta fotka nahoře...

Byl to hned první podvečer v Grumeti, parku kousek od Serengeti. "Pojedeme se podívat do okolí", navrhuji. Slunce šlo k obzoru a teple barvilo krajinu. "Zítra je taky den, kam spěchat, máme před sebou ještě tolik dnů, půjdeme na pivo". Jenže to jsem zažil tolikrát - příroda je v jednom úchvatná a nespravedlivá současně. Nic, tedy skoro nic se neopakuje. A tak jsem je přesvědčil a vyrazili jsme. Slunce padlo za obzor, nebe bylo rudé jak indián a proti jeho pohasínající záři před námi utíkala ve zvířeném prachu zvířata. Trvalo to jen pár minut, než tma získala navrch, jen pár minut, než to kouzlo zmizelo. A do konce našeho pobytu v Tanzánii se to už nikdy neopakovalo.